Hry jsou nejen v podstatÄ› nezbytné pro dÄ›tský vývoj, nýbrž jsou prospěšné i pro dospÄ›lé. Jsou také velmi oblíbenou aktivitou, a tak není divu, že jich existuje mnoho nejrůznÄ›jších druhů. Valnou Äást z nich hrajeme s ostatními, aÅ¥ už osobnÄ› nebo pÅ™es internet. Jsou vÅ¡ak i takové, které jsou urÄeny pouze pro jednoho hráÄe.

 

To se může zdát na první pohled zvláštní. Koneckonců, hry jsou v podstatě o soupeření, o snaze porazit svého protivníka. Koho tedy porážíme, když hrajeme sami se sebou? To jsou otázky, které nám mohou vyvstat na mysli. A valná většina z nich má jasné odpovědi.

 

 

V první Å™adÄ› si musíme uvÄ›domit, že soupeÅ™it nemusíme pouze s ÄlovÄ›kem. To ostatnÄ› vÄ›dÄ›li již naÅ¡i pÅ™edkové. U klasického solitéru se například snažíme porazit náhodu, ukázat, že dokážeme vyhrát, i když jsou karty doslova proti nám. Pocit uspokojení je pak stejný, jako bychom zvítÄ›zili nad skuteÄným ÄlovÄ›kem.

 

Trochu jiná situace je u videoher. Zde nesoupeříme s náhodou, nýbrž s poÄítaÄovým programem, s umÄ›lou inteligencí. Ta ovládá naÅ¡e nepřátele, rozhoduje o tom, co v dalším okamžiku udÄ›lají. Její výhodou je fakt, že dokáže reagovat mnohem rychleji, než je toho schopen ÄlovÄ›k. Umí také lépe a důkladnÄ›ji vyhodnotit situaci. To jí dává proti nám výhodu. Ta je vÅ¡ak vyvážena jejími nedostatky.

 

 

Tím je pÅ™edevším fakt, že se dovede pohybovat pouze v rámci svého programování. Neumí tedy improvizovat tak, jak to umí ÄlovÄ›k. Toho lze pak Äasto využít, neboÅ¥ se tak stává pÅ™edvídatelnou. A pokud pÅ™edem víme, co v dalších nÄ›kolika vteÅ™inách soupeÅ™ udÄ›lá, je mnohem snazší se na to pÅ™ipravit a porazit jej.

 

I zde máme samozÅ™ejmÄ› různé nároÄnosti. Nic to vÅ¡ak nemÄ›ní na tom, že pocit uspokojení je zde stejný, jako pÅ™i poražení protivníka ovládaného ÄlovÄ›kem. Jen s tím rozdílem, že si můžeme být stoprocentnÄ› jisti, že nikomu neublížíme – a to je také velmi důležité.